Orel Řečkovice

Plamínkem beton nezastavíš aneb nejlepší obrana je útok!

publikováno 12.10.2014

To by nebyl Orel Řečkovice, aby se po rozhodování koho nominovat díky přetlaku hráčů jeden víkend a následné ofenzivní smršti, neřešil opačný problém hned další víkend.

Tak jsme se tedy po euforickém šestibodovém víkendu sešli na dvojzápas s Modrými plamínky a Kameny jen v sedmi do pole a z toho kromě Libora samí obránci. Podle toho taky vypadal první poločas (0:0) - zodpovědně jsme bránili, soupeře k ničemu nepustili a naším největším soupeřem bylo rozhodování, kdo vlastně půjde do útoku a když už jsme tam byli, tak přemýšlení jak se vlastně útočí.

Naštěstí jsme se po přestávce docela útočně osmělili a začali to vepředu hrát jak to hrávají běžně naši útočníci. Aleš to vzal na “Ondru" - říkal si o míče na středu hřiště a na zádech držel dva obránce a pokud se kolem nich neotočil, tak rozdával míče na nabíhající. Half to vzal na “Ričího” a motal obráncům hlavu nepředvídatelnými kličkám, které kdyby dopředu měla odhadnout nejlepší Řecká věštkyně, rupla by ji z toho křišťálová koule.

Libor to vzal na “Toma” a prostě byl jen všude a všechno. A pak jsme našim betonovým obranným blokem přiklopili drobný modrý plamínek.

Nejdříve Sejk našel z autu Alešovu hlavu, tak nešťastně, že mu nezbylo než zády k bráně lobovat brankáře a provedl to tak bravurně, že z toho byla krásná šibenice ala Turek proti Česku. Chvíli na to šel Sejk s Liborem sami na jednoho obránce a druhý jmenovaný prvnímu unavenému naservíroval přes obránce krásně míč před bránu, že to ani Sejk už nemohl nijak “posrat”. Poté nás soupeřův golman překvapil dlouhým výhozem, útočník překvapil šikovným zpracováním na prsa a následnou ránu jsme si ztečovali přesně k tyči a Luke byl bez šance. Soupeřův výkon šel nahoru, ale po chvilce jej Pavel Sejkora zchladil svým klasickým zakončením - po několika otočkách tam a zpátky se soupeřem na zádech, které v součtu udělaly asi 3800 úhlových stupňů, vypálil své legendární bodlo, rychlejší než světlo, takže nikdo neviděl jak se míč dostal do brány a jak ho síťka vůbec udržela.

Soupeř už sotva pletl nohama, takže pro Aleše nebyl problém obrat soupeře o míč u našeho rohu a vyslat Sejka na sprint přes celé hřiště, který zakončil na hranici vyčerpání, krásně nepovedenou střelou přesně k tyči.

Po Flamesech přišli Stouni a to byla jiná káva než předchozí pressíčko, to byl hodně hořký turek. Troufnu si říct, že jsme byli lepším týmem, ale chybělo nám pověstné štěstíčko v zakončení a soupeři jsme do kávičku dali dva sladké cukříky v podobě špatného výhozu a následném sražení střely do vlastní brány a pak zmatkem v obraně, kdy jsme nechali před Lukem samotného útočníka a ten si s tím už poradil. Sbíječku na kamenný val našel jen Aleš s Radimem, kteří si třikrát nádherně v běhu vyměnili míč skrze obranu a Aleš už dával skoro do prázdné brány. Při naší závěrečná power play jsme si krásně dávali balón, ale opět bylo štěstíčko někde na cigáru - soupeřův gólman nás obral o gól Van Dammovskou roznožkou a pak jsme ještě nastřelili spojnici. No a soupeř jednou vyrazil, sebral nám míč a dával na 3:1, s čímž jsme nedokázali nic udělat.

Rozhodně jsme nebyli horší tým a zasloužili jsme si minimálně bod, ale futsalový Bůh byl proti. Bylo vidět, že nám chybí zkušenost a dravost v zakončení a málo jsme se tlačili do brány. Velice pozitivní je, že i bez nejlepších útočníků dokážeme hrát vyrovnané partie ze soupeři ze středu tabulky. Cítím, že pokud budeme přes zimu mít plnou docházku, jsme tento rok schopni hrát o vyšší umístění než dříve.

Sejk

PS: Příští kolo si dává obrana volno a nechává vše na útočnících :)